Být sama za sebe, být sama sebou
 
S Pavlínou Jíšovou jsem se sešel v pošmourném listopadovém dni v českobudějovickém hotelu Grand. Přišla těsně po mně, než jsem si stačil odložit, a z energie, která vyzařovala už z jejích pohybů, mi bylo jasné, že termín podzimní únava se jí netýká.
 
O tobě se vlastně ví, že jsi zpívala skoro všecko.
Kromě opery skoro všecko.
 
Nejexotičtěji asi bude znít čtenářům, že jsi zpívala v dechovce. Jak k tomu došlo?
Na vejšce jsem bydlela po podnájmech a neměla jsem stípko, tak jsem si potřebovala přivydělávat. Jak jinak než zpíváním? Kousek vedle toho mého podnájmu bydlel Viktor Porkristl starší, tatínek Vikiho z Kamelotu, a na toho mi dali tip kamarádi v hospodě. Přišla jsem k nim, jestli by mě nevyzkoušel, protože do své dechovky Vlachovka sháněl zpěvačku. Malému Vikimu bylo tehdy třináct let a přišel se zeptat, co to tam zpívá za rádio. To si pamatuju dodnes. Já byla ke zpěvu vycvičená z folklóru, takže jsem druhé hlasy zvládala přirozeně, a zpívala jsem pak s Vlachovkou s dalšími zpěváky každý víkend - pátek i sobotu. Žalman se tenkrát strašně rozčiloval, protože já jsem už tehdy zpívala se Žalmanem a spol a Minesengry, a někdy to bylo třeba tak, že jsem hráli s dechovkou večer hospodu a se Žalmanem odpoledne na nějaké folkové přehlídce. Tehdy mu jeho žena Eva řekla: "Co se rozčiluješ, vždyť ona tam za to má víc než za hraní s tebou?" A byla to pravda. Někdy to ale bylo složitější koordinovat. Jednu dobu jsem byla v sedmi tělesech zároveň - od sboru pedagogické fakulty, přes mámin folklor, Žalmana, Sem tam, dechovku až po bigbít.
 
Ke zpěvu tě přivedla máma, která jako učitelka dělala folklór. Jak se ten soubor jmenoval?
Tenkrát Baarováček podle základní školy na Baarově ulici. Mamince je jednasedmdesát a folklorní soubor vede dodnes, jmenuje se Malý furiant. Do souboru jsem začala chodit zpívat ve druhé, třetí třídě.
 
Vysvětlila ti nějak třeba i techniku zpěvu?
Asi ne. Já si myslím, že to přišlo přirozeně. Ona byla členkou souboru Úsvit, tak mě brala na zkoušky i tam a já poslouchala a dívala se. Když doma zazpívala lidovku, zpívala jsem s ní druhé hlasy. Moje dcera Adélka to dneska taky umí.
 
Dobře, přejděme dětská léta, z devítky jsi šla na gympl…
Z osmičky, tenkrát. Dělala jsem humanitní větev, maturovala z češtiny, ruštiny, dějepisu a latiny. Z latiny jsem měla jedničku, ale neumím už nic.
 
Snad nějaké oblíbené úsloví máš…
Homo sum; nil humani a me alienum puto.
 
Člověk jsem, nic lidského mi není cizí?
Ano. To píšu, když chce někdo něco ode mne napsat.
 
Pak jsi šla na pajdák, tedy pedagogickou fakultu.
Ano, Obor čeština - hudební výchova. Dvakrát jsem prolítla, protože jsem už během té doby hodně zpívala.
 
Vysoká škola taky není žádný pětiletý rychlokurs. To je v pořádku. Jen nechápu, že jste z Budějovic a ty jsi studovala v Budějovicích školu a bydlela na podnájmech.
Naši se rozvedli, když mi bylo třináct. Nejdřív jsem bydlela u sestry, ta je o devět let starší a už taky měla svoje děti a starosti a já chtěla vypadnout. Chtěla jsem chodit do hospod, užívat si a vracet se až ráno. Jak to jen šlo, odešla jsem do podnájmů.
 
Od bluegrassu k vlastní tvorbě -
Vynechejme ty z tvých pěvecké štace, které nejsou tak úplně podstatné a podívejme se na ty zásadní. Tuším, že i tak by jich mělo být dost.
První byla skupina Sem tam. K té mě přivedl Petr Henzl, který se chodil učit hrát k mému otčímovi na kontrabas. Ten mi vůbec řekl, že existuje nějaký bluegrass, a já k nim přišla na zkoušku jako houslistka. To mi nešlo, housle jsem nikdy pořádně nezvládla, ale pak zjistili, že zpívám, a začala jsem s nimi zpívat. Přišlo hraní po různých folkových klubech. Tam si mě všiml Žalman a udělal trio Žalman a spol. Pak se to trio zrušilo a já byla u Minesengrů. To jsem poprvé byla rok profesionální zpěvačka, nechodila jsem do školy a živila se muzikou. Pak bylo třeba dostudovat, já od Minesengrů odešla, zůstala jen u Žalmana a spol a dostudovala jsem. Pak jsem se vdala, s Toníkem Hlaváčem odešla od Žalmana, protože jsme chtěli dělat i něco jiného, přišla jsem k Nezmarům, měla jsem Adélku, vznikla skupina Weekend, zanikla skupina Weekend, vznikla skupina A basta, zase zanikla a já odešla od Nezmarů a rozjíždím vlastní projekt. To je asi tak ve zkratce všechno.
 
Žalmanovsko-minesengrovské období, to je první vrchol kariéry?
To pro mne bylo zajímavé tím, že to byl první rok profesionální práce v Minesengrech ve složení: Žalman, Pavel Anděl Pokorný, Monika Klimentová - Vodičková a já.
 
Preferovala jsi v té době nějaký hudební žánr, nebo jsi prostě byla zpěvačka, která zazpívá, co jí dají?
V Sem tamu se dělaly převzaté věci. Tam jsem opravdu jen zpívala, co mi kdo přinesl. U Žalmana se mi líbilo, že dělal původní české věci. Na tom mne zajímalo, že to ještě nikdo nezpíval, a že já to můžu udělat jako první. Pak jsem udělala jednu písničku na desku Bluegrass 90, to si na mě vymyslela Silence. A psaní mě začalo zajímat. První písničku jsem napsala pro Sem tam v době, kdy už jsem s nimi nevystupovala, jmenuje se Tak už musím jít a vyšla na desce Na ostří nože. Takže mne zajímala prostě původní tvorba. Takovou písničku máš opravdu za svý dítě. Nechtěla jsem reprodukovat, chtěla jsem tvořit. Prošla jsem léty hospodského zpívání, kde se hraje pořád to samý dokola. To už nedělám, přijde mi to jako ztráta energie.
 
Hudební provoz v osmdesátých letech byl ale jiný než teď.
Bylo toho mnohem víc a bylo jednoduché sehnat hraní, protože pořadatelé na to měli peníze.
 
Za vystoupení bylo málo, ale zase jich bylo dost za měsíc
Jasně. Já si pamatuji, že jsme měli sto čtyřicet korun za hraní. Tenkrát to bylo pro mě celkem hodně peněz.
 
Jak dnes koukáš na bluegrass?
Vyšla jsem z něj a byl to žánr, který mi pomohl se někam dostat. Já si nemyslím, že bych byla nějaká úžasná zpěvačka, ale měla jsem štěstí, že moc zpěvaček ho tenkrát nedělalo. A Pavlína Braunová, která byla opravdu dobrá, tenkrát zmizela. Bluegrass mne bavil vokálovým zpíváním, ale pak jsem zjistila, že mi už nestačí, protože s určitými omezeními, která vycházejí z formy té hudby, nelze nic dělat.
 
Je-li muzika postavená na vokálech, určitě tě svazuje ve frázování při vystoupení. Tam se musíte shodnout. Když zpíváš sama, frázuješ třeba pokaždé trochu jinak podle nálady?
Člověk si popoběhne nebo zastaví jak potřebuje. Ale ono se to vyvíjí i v celé kapele, třeba s Nezmarama. Nějak to natočíte, a po mnoha koncertech zjistíš, že je to už trochu jinak. Ale samozřejmě v sólovém zpívání je svoboda větší.
 
V období Žalmana a spol jste procestovali celou republiku, tehdy i se Slovenskem. V té době tě asi začali lidi poprvé poznávat, když jsi šla po ulici.
Za doby tria Žalman a spol jsem byla sedmnáctá ve Zlatým slavíku. Pak už jsem se nikdy tak vysoko nedostala. Jsou lidi, kteří tvrdí, že to, co jsem dělala u něj, mi sedělo nejvíc. Jenže Pavel je spíš takový hodný, laskavý. Jsou věci, které jsem tam dělat nemohla, nálady, pěvecké polohy, které tam nešlo uplatnit.
 
Karel Plíhal to u některých kapel formuluje do charakteristiky: "Oni nejsou ani trošku špinaví, to mě nezajímá." Prostě jste působili jako celovečerní pohlazení.
To bylo v pořádku, sloužili jsme Pavlovi, to byla hlavní osoba.
 
S Michalem Tučným i s Druhou travou -
Proto byl nejen pro mne, ale pro většinu lidí šok, když jsi dělala desku s lidmi z Druhé trávy. Tam se ukázalo, že dovedeš zpívat úplně jinak.
Nevěděla jsem, že bych to mohla umět. Ivo Viktorin si vytvořil nějaký dojem, jak by to mělo vypadat a chtěl mě do něj napasovat, což samozřejmě bylo zajímavé, ale pro mě dost těžké. Někdo o tom napsal recenzi, která se jmenovala Sólo pro deset Pavlín a byla to vlastně pravda. Jsou tam polohy, které mě zajímají, ale vím, že to nejsem já. Že to je stylizace, úlet, že si z toho mohu něco vzít, ale ne všechno. Někde jsem třeba hodně podobná Janě Kratochvílové. Nebo třeba Jeruzalém ze zlata bych už takhle nezpívala, není to moje přirozenost. I dneska mi z něčeho ale běhá mráz po zádech. Tam ve mně našli něco, co v sobě najít neumím. A nutili mi to, učili mě to, byl to pro mne porod a dřina.
 
Než se zastavíme ne tvé nejdelší štaci - u Nezmarů, ještě se chci zeptat, jaké bylo dělat s Michalem Tučným.
Je velká škoda, že tu není. Když jsme spolu dělali, byla jsem ještě strašně nehotovej člověk, a dá se říct, že jsem jeho smrtí dospěla. Měla jsem s ním docela hádky, které mi přijdou legrační. Chtěl třeba, abych mu na desku Staré šťastné slunce nazpívala píseň a já to odmítla, protože jsem chtěla, aby ji nahrála kapela Weekend, což zase z důvodů smlouvy nešlo a já to nedokázala pochopit. On mi leccos vyčítal a tvrdil spoustu věcí, ve kterých mu teď dávám zapravdu. Třeba že se nedá sedět jedním zadkem na dvou židlích, že život je krátkej na to, aby ses rozmělňoval v nedůležitým.
 
Mluvil ti i do tvých písniček?
Dokonce slyšel i mou desku s Druhou trávou, ještě než vyšla, to bylo krátce před jeho smrtí. Já blbá, protože jsem byla taková poctivá, jsem mu ji odmítla dát domů, protože se to tenkrát podle smlouvy nesmělo, ale poslechl si to celé a líbilo se mu to, a říkal, že tohle je ono. Dokonce jsem ho seznámila s Robertem Křesťanem, byla to velká pocta vzájemně je představit. Michal mi na popovídání dodnes chybí.
 
Léta nezmarská -
Od začátku devadesátých let je tvá éra nezmarská. To asi nebyl nejlepší čas pro začátek nového angažmá. Všechno se změnilo, nic nefungovalo. Tehdy jsi byla na volné noze?
Tehdy jsem se vdala a byla jsem na mateřské. Oni všichni měli civilní zaměstnání a na tu volnou nohu jsme se postupně propracovali. Vlastně to bylo tak, že se Matěj vrátil zpátky k Žalmanovi, a Tonda Hlaváč za mnou přišel 20. prosince 1990, jestli bych nešla do Nezmarů. 29. prosince se mi pak narodila Adélka. Takže devět dní před porodem jsem řekla, že jo. Ta nabídka mi přišla vhod, protože jsem nevěděla, co budu dělat a nestarala se o to, všechny myšlenky jsem měla kolem toho, že budu mít dítě.
 
Jak to bylo u Nezmarů s organizací?
Organizačně všechno dělal Jim. Tam jsem se o nic nemusela starat. Naložili tě, postavili na pódium, zas tě naložili a odvezli zpět.
 
A po tvůrčí stránce? Vokály jste vymýšleli společně?
Ano. A uchovávali v paměti. Noty jsme psali jen výjimečně.
 
Kdo rozhodoval o repertoáru?
Nikdo a všichni. Každý přinesl to, co by chtěl dělat. Poslechli jsme, prodiskutovali a buď vzali nebo ne.
 
Takže člověk si tě zařadil jako zpěvačku Nezmarů a pak postřehl, že i občas něco napíšeš. Poprvé výrazně asi tehdy, když jsi něco udělala pro Věru Martinovou.
Díky Věře jsem si začala věřit, když si na své dvě desky vzala mé písničky.
 
A tvůj autorský potenciál a Nezmaři?
Taky jsem se snažila tam něco udat, třeba na Dávno se známe mám dost věcí. Ale já hlavně chtěla, abychom se do toho autorsky zapojili všichni. Takže třeba Přej a bude ti přáno je původní česká deska. Tudy jsem se chtěla ubírat, ale pak jsem pochopila, že u Nezmarů,. stejně jako třeba u Spirituál kvintetu není důležité, aby to byly vlastní věci. Lidem jde hlavně o ten vokál. Mě už prostě neuspokojovalo dělat převzaté věci.
 
Mně jako textaři připadá, jako by bylo těžší napsat pro vokální kapelu nějakou píseň - osobní vyznání. Protože čtyřhlasé osobní vyznání začíná být neosobní.
Asi jo.
 
Jednu chvíli byli jenom Nezmaři, pak byl zároveň Weekend, pak zase jenom Nezmaři a pak souběžně s nimi A basta. Proč vznikla?
Protože Tonda Hlaváč taky vždycky chtěl dělat ještě něco dalšího. Začal dělat nejdřív s Jirkou Machem, pak přidal Tomáše Berku a Vojtu Zíchu a na mých písničkách si chtěl vyzkoušet, jak to bude hrát. Alespoň mám ten dojem. Pak jsme z toho udělali kapelu, která mohla fungovat i beze mne, pak si zase Vojtěch stáhl dva muzikanty k sobě a nějak se to tříštilo. Pak vznikla sestava, které jsem dost věřila - Tonda, Jirka Mach na elektriku a mandolínu a můj nynější muž Zbyšek Raška bicí. Bylo to takové tvrdší, hrálo to a zpívalo a u toho jsem chtěla zůstat. Jenže Jirka dostal lano od Poutníků, protože my jsme neměli tolik hraní. Je to pro něj dobře, protože se může líp prosadit. Můj muž onemocněl se zády, takže jsme jeli na nějakej kšeft ve třech, pak už by to bylo jen ve dvou, jen já a Tonda a to už se zrušilo. Myslím si, že Nezmaři pro mě byli velmi důležité období a vůbec bych nemohla říct, že mi nedávali prostor. Naopak, byly písničky, které jsem během nezmarského vystoupení zpívala sólově, mohla jsem si zahrát na kytaru. Normální člověk by řekl, že jsem se asi zbláznila, že mám práci, dobré jméno, studio, vydavatelství a možnost uplatnit své písničky a odcházím. Nabyla jsem ale dojmu, že to u Nezmarů je zavedený, hotový, funguje to, ale nikam dál to nepůjde. Je to nejlepší kapela podle čtenářů FC, já tam mám svůj titul, který jsem získala ve spojení s nimi, bude to fungovat, všechno bude v pořádku, jen já budu mít pocit, že bych chtěla mít něco jiného.
 
Nová kapela, nový projekt -
Že máš i jiné ambice, je patrné z desky Láska je nádech, kde jsou tvoje písničky, které aranžoval Míša Röhrich, jeden z nejtalentovanějších muzikantů u nás. Není to deska, která by upoutala jako sbírka hitů, ale moc pěkná práce. Říkal jsem si: Aha! Pavlína hledá tvůrčí tým. Kteří z těch lidí, které jsi potkala, pro tebe byli inspirativní?
Myslím, že každý člověk, se kterým, jsem někdy něco hudebně udělala, byl inspirativní. Proto jsem se navzájem potkali, abychom se mohli ovlivnit.
 
Jak vypadá tvá budoucí kapela dnes?
Já jsem věděla, že musím vytvořit nějakou novou kapelu, domluvila jsem se s Pavlem Malinou, že do toho jde. Tím, že jsem odešla od Nezmarů jsem věděla, že už tam nemůžu mít Tondu, protože by se zase křížily termíny vystoupení. No a tak tam máme nového člověka, nabídku přijal Slávek Hanzlík.
 
Slávek Hanzlík je významná osobnost, byť těm mladším asi moc neříká. V Americe, kde žil dlouhá léta, jako kytarista docela uspěl. Myslím, že by mohl opravdu přinést spoustu nového do našich poměrů. Takže on se vrací?
Ano, má už tu ženu a syna a zrovna včera přiletěl z Ameriky, kde dával měsíc věci do pořádku.
 
Zní mi divně říkat, že ses vydala na sólovou dráhu.
Mně taky, to by mi muselo být tak dvacet. Takhle s sebou už nesu všechno, co jsem dělala do teď a leccos z toho lidi vnímají jako sólovou záležitost.
 
Nebojíš se, že dopadneš jako Věra Martinová v tom smyslu, že nejslavnější byla, když dělala písničky typu Až na vrcholky hor a Malý dům? když se pak rozhodla pro kvalitnější repertoár, publikum ji nenásledovalo, o jeho velkou část přišla.
Asi ho opravdu částečně ztratila. Tenkrát prý jí řekli zákulisní bossové, že Příběhy je zbytečně dobrá deska. Já ale myslím, že jsem v jiné situaci. Ona byla zpěvačka pro takové to široké publikum, které je spíš vlažné. Já doufám, že mi mé folkové publikum bude věrné, a myslím, že mohu počítat se třemi, čtyřmi tisíci lidí, kteří si koupí mou desku jako minule.
 
Taky musíš mít manažéra, vydavatele a další věci. Máš?
Manažéra mám, domluvila jsem se s Františkem Linhárkem, který bude prodávat program jako Pavlína Jíšová a přátelé. Vlastně už prodává.
 
A jak mu to prodávání jde?
Ani nevím, nestarám se o to, a myslím si, že nejdůležitější chvíle přijde tak v březnu. Teď musíme udělat desku. Písničky na ni máme, vydá nám ji BMG. Asi dvě třetiny muziky i textů jsou moje. Produkovat to bude Pavel Malina, který dělal i tu desku s Druhou travou.
 
Jak píšeš písničky - od textu nebo od muziky?
Napadne mě nějaká melodie. Text mne napadne buď zároveň, nebo si tu melodii zafixuji a přehrávám tak dlouho v hlavě, až se začnou vynořovat slovíčka, která tam patří.
 
Co považuješ za důležitější v písničce?
Asi je pro mne text hodně důležitý. Třeba jsem dostala texty od jiných lidí, ale říkala jsem si, že by mi je posluchači nevěřili. Klidně bych byla pro, aby mi někdo něco napsal, ale muselo by se to sejít s mými pocity. Když dělám text, ani nepřemýšlím o tom, o čem bude. Jsou to slova, která mi tam pocitově patří. Nevím. Je to složité. Někdy se mi stane, že až po určité době ve vlastním textu objevím další významy.
 
Slova mají kouzelnou moc… Kam by stylově měla tvá muzika směřovat?
Měla by mít občas i bubny, ale ne ve všech písničkách. Někde by zase měla být jen s kytarou. prostě folkrock. Mám ráda písničkářky, které dovedou vystoupit i samy, ale zároveň jim někdo zaranžuje písničky tak, aby některé hrály s kapelou. Myslím, že aranž je na písničce nejdůležitější. Třetina je muzika a text, dvě třetiny aranž.
 
Máš už nějaké charakteristické písničky, o kterých si myslíš, že tě budou provázet vystoupeními delší dobu?
Určitě jich mám několik a jsou na tři nebo na šest. Třeba Goblén. Je zajímavé, že do písniček v sudém rytmu se musím víc nutit.
 
To je zajímavé. Je to i problém Roberta Křesťana a já jako textař musím přiznat, že mám pocit, že když píšu volný text, taky mi často utíká do těchto rytmů. Víš už, jak se bude deska jmenovat?
Nevím. Je tam několik adeptek na titulní píseň a nemá cenu o tom uvažovat, dokud se nebude na práci finišovat.
 
Nebojíš se, že po tobě budou chtít ještě spoustu let písničky z tvých předchozích angažmá. Třeba Písek?
Mohu jim říct, že ho neumím zahrát, to je výhoda. Navíc Nezmaři ho mohou hrát beze mě, protože lidi si ho zazpívají sami, nebo přijde někdo z publika a zazpívá to za mě.
 
A Jeruzalém ze zlata?
Ten mě bude pronásledovat, ale na desku ho natočil se mnou Pavel Malina, takže ho můžeme klidně dát.
 
Je pro tebe rozdíl stát na pódiu s kytarou nebo jen jako zpěvačka?
Je to jiné. Když jsi s kytarou, tak máš furt co dělat. Když jen zpíváš, třeba jen vokály, tak pořád odcházíš a zase se vracíš, abys zazpíval jen pár tónů. I když mě zpívat vokály hodně bavilo.
 
Jsem připravena riskovat -
Zase se vracíme k tvému odchodu od Nezmarů. Co k němu ještě říci?
Ono se to těžko vysvětluje. Prostě máš pocit, že je čas odejít. Pak už to visí ve vzduchu. Začneš se cítit jako outsider, že už tam jakoby trochu nepatříš. Prostě jsem třeba nechtěla jít večer s ostatními popít, chtěla jsem spát, odpočívat, být sama. Z jejich pozice jsem asi začala být i protivná. Jim mi řekl, že to už beze mě zvládají, ale že tam ten hlas chybí. A já si uvědomila: Chybí tam ten hlas, nechybím já. Každý hlas je nahraditelný a oni ho ani nahradit nepotřebují. Myslím, že teď mezi námi žádné emoce nejsou, a pokud mezi námi něco bylo, tak to zůstane opravdu jen mezi námi.
 
Asi tě bude vydavatel i manažer nutit, aby ses objevovala ve všelijakých těch Do-re-mi.
Už se stalo. Je to zajímavá zkušenost, není to moje parketa, ale bude-li to třeba, udělám to. Myslím si ale, že tam budu vždycky vystupovat jako obyčejná holka, v džínách a triku. Já jsem zjistila, že třeba v sukni nemohu zpívat, pokud nejde o letní šaty a festival v horku. Pokud bych se měla začít profilovat nějak jinak, muselo by to být v tom, co se mnou souzní a je mi příjemné. Nechci se měnit. Myslím si, že mám svoje publikum. Když se mi ho podaří rozšířit, bude to dobré, ale hlavně ho nechci ztrácet. Jsem připravená na to, že se budou věci měnit. Taky jsem připravená na to, že třeba lidi nebudou chodit a že budu muset nastoupit do práce. I za to riziko mi to stojí. Najednou mám vnitřní pohyb a to je důležité.
 
Jsi vyrovnaná povaha?
Určitě ne. Některé názory, i když ne na ty nejpodstatnější věci, měním často. Večer se rozhodnu jinak než ráno. Mívám i strach z různých věcí. Právě proto asi píšu, abych to ze sebe dostala. Někde jsem četla, že mi západní lidé, jsme vlastně hodně duševně líní. Že celý den uklízíme, přenášíme věci, děláme spoustu zbytečností, jen abychom nerbyli sami se svými myšlenkami. Protože být v klidu a přemýšlet, je příliš těžká práce. Celý den nic nedělat, jen koukat, dýchat a myslet, je dřina.
 
Koho považuješ za nejvýznamnější osobnost mezi zpěvačkami podobného žánru?
Samozřejmě Věra Martinová je profík a výrazná osobnost. Ale nemohu jmenovat jen ji. Je tady spousta zpěvaček a zdaleka o všech nemám přehled, což jsem svého času měla. Z těch mladých, co znám, se mi líbí Žofka Kabelková, Martina Trchová, Lucka Faltýnková. Ony sice nejsou tak ostřílené, ale jsou nezatížené konvencemi. Já se necítím stará, zjistila jsem, že klidně mohu stát na pódiu vedle nich, ale člověk už se nejdřív rozhlédne doprava, doleva, jestli může, ony ne. Mají výhodu, že ovládají kytaru, což je handicap, který doháním.
 
Zřejmě o tom, jestli uspěješ, rozhodne do velké míry příští letní sezóna.
Určitě.
 
Máš Fan klub?
Nezmaři měli, já svůj osobní nemám. Tohle jde mimo mě.
 
A webové stránky?
Nějaké už mám, ale chci je dělat pořádně. Dělá mi je Tereza Terčová, další zajímavá mladá autorka.
 
Kdybys měla nějak jednoduše vysvětlit, na co člověk jde, když je na plakátě Pavlína Jíšová a přátelé, co bys řekla?
Jde na tři človíčky, kde budou znít dvě kytary, elektrická kytara a basa, tři vokály, většina programu je z písniček Pavlíny Jíšové ale zazní tam i nějaké namakané instrumentálky kluků. Víc o tom, zatím říct ani nemůžu, protože ten projekt není dodělaný. Ale až bude ta deska, kterou bych ráda dělala ve Zlíně u Ivoše Viktorína, tak bude jednodušší to vysvětlit s její pomocí.
 
Hmm, to zní dost lákavě, tak dej vědět, až to někde poblíž bude, já zajdu.
Jiří moravský Brabec